Vlkodlaci (Lycanidae)
1) Vlkodlak šedý (Lycanthropus griseo)
Druhové jméno tohoto vlkodlaka nepoukazuje na zbarvení srsti, nýbrž na jejich povětšinou neutrální morální cítění. Šedí vlkodlaci tvoří smečky, ale mohou žít i jako samotáři a často mívají ve své animalistické formě podobu vlka nebo výjimečně šakala. V lidské formě mají oči žluté.
Mají tendenci se stahovat do ústraní od jiných lidí ve snaze nerušit ostatní a nebýt rušeni, někdy i zakládají vesnice, do kterých nepustí nikoho jiného, než členy jejich vlastní smečky. Při přeměně ztrácí kontrolu nad svou lidskostí a prahnou po syrovém mase, kterým proudí ještě nervové vzruchy života. Jejich čich nemá žádnou konkurenci a často vycítí i ty nejtajnější tužby osob, se kterými mají to štěstí či smůlu se setkat.
Slabina: Stříbrné zbraně. Šedí vlkodlaci mají problém se k jakémukoliv stříbru přiblížit, už jen z principu, že ví, co je může čekat.
2) Vlkodlak pospolný (Lycanthropus canis)
Nejmírnější ze všech vlkodlaků, který se jednoduše dokáže začlenit do lidské společnosti a dokonce ji rád vyhledává. Tento archetyp se často nechává dobrovolně připoutat před úplňkem, jen aby nezpůsobil příliš škod a neupozornil smrtelníky na svou existenci. Vždy se pohybují v párech či menších smečkách o maximálním počtu čtyř členů. Vzezření těchto vlkodlaků připomíná vlčí míšence s některými bojovými plemeny psů, a v lidské formě se nacházejí s jasně modrýma očima. Ani tento typ však není zcela bezpečný. Stejně jako ostatní lykantropové, i vlkodlak pospolný zvládne živou bytost zbavit všech vnitřností během sekund, zejména při jasné provokaci.
Slabina: Oheň. Pro vlkodlaka pospolného je největší bolestí a zradou, když je upálen. Nemálo jedinců touto smrtí skončilo a pospolní vlkodlaci se ho bojí natolik, že i kdyby byli sebevíc v ráži, pouhý pohled na plápolající pochodeň je jistě zažene.
3) Vlkodlak šarlatový (Lycanthropus callidus)
Vlkodlaci, kteří jsou v pevném souznění mezi svou zvířecí a lidskou stránkou. Dokáží si udržet vysoké procento své původní inteligence a vzpomínek i v podobě bestiální, což jim při lovu dává velkou výhodu oproti ostatním lykanům, ovšem na úkor jejich nadlidské síly. Jsou to výborní stratégové a často se lehko dostávají do smeček jiných archetypů vlkodlaků. V lidském světě zaujímají pozice obchodníků a businessmanů. Jejich zvířecí forma často připomíná spíše lišku, než-li vlka a velmi se odráží i v jejich lidském vzhledu, hlavně díky zelenožlutým liščím očím. Až donedávna byli mylně klasifikováni jako úplně odlišný druh (Noctovulpes mutabilis).
Slabina: Oměj vlčí mor. Ať už jde o kouř z této květiny nebo čerstvě utrženou rostlinu, šarlatoví vlkodlaci se jim vyhnou obloukem. Stačí chvilková inhalace této jedovaté byliny a bolestivě by upadli do bezvědomí.
4)Vlkodlak skřehotavý (Lycanthropus asperus)
Není nic horšího, než slyšet rozléhající se smích obří hyenovité bestie mezi temnotou stromů. Skřehotaví vlkodlaci jsou jedni z nejošklivějších a také nejagresivnějších lykanů. Jde o vyhraněné samotáře, kteří nevydrží v blízkosti žádného dalšího tvora, aniž by nedošlo k potyčce, což se často odráží na jejich zjizvení a otrhaném vzhledu. Není neobvyklé, že těmto lykanům kolikrát chybí i kusy čelisti, uší a prsty, neboť mají na úkor své nadlidské síly oršízhoršenou regeneraci. Rádi si se svou kořistí hrají dlouho, i po tom, co je dlouho mrtvá a nepohrdnou ani kořistí v podobě upírů či jiných nadpřirozených bytostí. Jejich lidské formy jsou zřídkakdy viditelné, přesto se však traduje, že skřehotavého lykana v lidské formě poznáte bezpečně podle škvírkovitých zorniček zasazených v očích tmavých jako noc a zjizvenému vzezření.
Slabina: Stříbrný prach. Chladné zbraně ze stříbra jsou pro ně příliš lehko pozorovatelné a tak se jim rádi vyhnou a berou je spíše jako hru, než hrozbu, ačkoliv je mohou také zranit. Stříbrný prach však tak jednoduše nespatří. Stačí se ho nadýchat a hyenovitý vlkodlak ztrácí veškerou svou mobilitu a může být jednoduše zlikvidován. Stříbrné kulky jsou také dobrou obranou, protože s dobrou muškou nikdy nenecháte lykana přijít tak blízko, aby vám ublížil.
Věkové kategorie:
A) Štěňata - Ať už jde o děti nebo čerstvě přeměněné vlkodlaky, štěňatem se rozumí každý lykantrop který ještě neokusil adrenalin vlastního lovu a neskolil oběť. Děti nesoucí gen lykantropie se však během úplňku nemění až do dvacátého roku jejich života, ale jejich oči prozrazují jejich nadpřirozenost už od narození.
Srst mladých vlkodlaků je jemná a připomíná spíše chmýří, taktéž prosta jakéhokoliv zjizvení. Jsou spíše bázlivá a pohybují se v doprovodu staršího vlkodlaka.
B) Mladíci - Lykantrop, který si našel svou první oběť a okusil euforii z prvního ochutnání čerstvě uloveného masa. Jejich srst zhrubne a lykantropie se více projeví i na jejich lidské podobě vlivem vyšší produkce hormonu testosteronu. Začnou být mírně agresivnější a mají problémy se ovládat. Rádi mezi sebou soupeří o moc. Mladíkem se rozumí vlkodlak ve věku mezi dvaceti až čtyřiceti lety.
C) Dospělci - Tato životní fáze se vyznačuje zejména získáním sebekontroly nad sebou samým v lidské formě. Díky této fázi dokáže dospělec lépe přemýšlet nad svým dalším lovem i před přeměnou a začíná si pamatovat z proměny více, než kdy předtím. Srst a těla dospělců jsou často pokrytá jizvami z bojů a lovů. Dospělci jsou vlkodlaci mezi čtyřicítkou a sty lety života.
D) Starci - Staří vlkodlaci, kteří se dožili více než sto let života. Jejich srst je protkaná stříbřitými chlupy a jejich oči jsou plné moudrosti. Tito vlkodlaci jsou jedni z nejvýše postavených. Nejstarší žijící vlkodlak (vyjma nesmrtelného Lykáóna) se dožil něco málo přes pět set let.
Hierarchie:
1) Král Lykáón - Samotný král vlkodlaků, kterého jako trest nechává bohyně Vanessa naživu, aby trpěl za své rouhání. Nemůže zemřít, a tak je prakticky odolný proti klasickým vlkodlačím slabostem. Každý vlkodlak jej poslechne na slovo a pokud se opováží vzdorovat, jejich život je u konce.
2) Arcivlci - Jedni z nejstarších a nejsilnějších z vlkodlaků. Slouží přímo pod Lykáónem. Mají za sebou nejvíce bojů a lovů. Čím více jizev, tím váženější mohou být, ale všichni musí podstoupit několik velice drsných testů pod dohledem samotného krále, aby si vysloužili takovou úctu.
3) Starci - Lykané, kteří se dožili několika staletí, oplývající moudrostí a zkušenostmi. Pěstují si dlouhé, prošedivělé vlasy a nebo vousy, aby ukázali, že díky jejich zkušenostem jim v lovu nikdo nedokáže zkřivit ani vlas. Pokud o své dlouhé vlasy, případně vousy, přijdou během boje, je to pro ně potupa.
4) Patriarchové/matriarchy - Vůdci smečky či vlkodlačích vesnic. Jejich úděl je vést jejich smečku, ale zároveň se podřizují a prokazují úctu ke starcům, kteří jim jsou rádci. Patriarchové a matriarchy jsou také ve smečce soudci a kolektivními rodiči mladým vlkodlakům.
5) Lovci - Schopní bojovníci a strážci kteří se starají o bezpečnost jejich smečky či vesnice. Doprovázejí tlupy mladých vlkodlaků na jejich první lovy. U vlkodlaků platí, že čím větší mají sbírku kostí, tím lepšími lovci jsou a mohou tak dokazovat svou nadřazenost nad ostatními lovci.
6) Mladí vlkodlaci (“štěňata”) - Ať už se jedná o vlkodlaky kteří byli nově prokleti a přijati do smečky či novorozená štěňata, tito nezkušení vlčci mají nižší postavení ve smečce, protože ještě neprošli prvním lovem. Poté, co si poprvé uloví svou vlastní kořist, stávají se plnohodnotnými členy. Moment první proměny nemá vliv na postavení.
7) Vyhnanci a samotáři - Vlkodlaci, kteří se rozhodli nežít ve smečkách a nebo z nich byli vyhnáni jsou často perzekuováni i vlastním druhem. Pokud se samotář či vyhnanec objeví v blízkosti smečky, je buď pronásledován a nebo vyzván k boji. Pokud vyhraje, může zaujmout místo poraženého ve smečce, ale pouze v případě, kdy z dané smečky nebyl přímo vyhnán.
Prokreace:
1) Prokreace předáním kletby - Podobně jako u upírů, i vlkodlak může předat své prokletí kousnutím či škrábnutím. Je to kvůli částečkám tkáně, které se zaseknou v oběti a následně přenesou prokletí jako infekci. Pokud se včas nezakročí do prvního úplňku od nakažení, z oběti se stává vlkodlak.
2) Prokreace fyziologická - Ani vlkodlaci nejsou neplodní. Pokud se dva vlkodlaci opačného pohlaví rozhodnou, mohou spolu jednoduše zplodit potomka přirozenou cestou stejně tak, jako smrtelníci či upíři. Archetyp vlkodlaka se vždy dědí po matce štěněte, avšak po otci může dědit barvu srsti.
3) Prokreace božským prokletím - Pokud bohyně usoudí, že se daný smrtelník rouhá, či si zaslouží proklít a vlkodlačí kletba je pro ně ideálním trestem, nestojí jí nic v cestě. V těchto případech vznikají samotáři. Mají šanci se začlenit do jiné smečky, ale většinou si tuto cestu nevybírají.
Potomstvo, které vznikne mísením vlkodlaka a smrtelníka se většinou neliší od jejich nadpřirozeného rodiče a přesto se ve vlkodlačí společnosti často rozlišují do dvou možných výsledků:
A) “Lykanti”
Splynutím smrtelníka a vlkodlaka se prokletí vždy přenáší na dítě. Lykant je většinou pouze označení mezi vlkodlaky, které dává najevo, že štěně má jednoho z rodičů smrtelného. Znovu zde platí pravidlo, že geny matky přenášejí na dítě její archetyp. Pokud je však matka smrtelníkem, může se stát, že její genetika je silnější, než ta vlkodlačí, což může mít za následek vzniku tzv. zatracence.
B) Zatracenci (Lycanthropus aberratus)
Nešťastní lykanti, kteří měli tu smůlu a mají přebytek dominantních smrtelných genů, což má za následek odporné výsledky transformace. Během jejich první transformace se totiž zastaví uprostřed té nejbolestivější části přeměny, kdy jsou jejich kosti prodloužené, ale kůže praská, jejich čelisti vyvrácené a nepřirozeně prodloužené, trsy chlupů trčí z ran a krvácí ve věčném souboji regenerace a transformace. Nevypadají ani jako smrtelníci, ani jako vlkodlaci a proto jsou vyhnáni z obou těchto společností a nelítostně nuceni se spoléhat jen sami na sebe. Často vykazují velice asociální cítění, postrádají empatii a žijí pouze pro lov a nenávist. Při každém setkání s nimi téměř 100% šance, že budete napadeni, pokud tedy u sebe zrovna nemáte pochodeň či stříbrný meč.
Boj proti vlkodlakům:
Díky vysokým regeneračním schopnostem je nemožné vlkodlaka ranit střelnou zbraní bez stříbrných kulek či bodnou zbraní a naprosto nemyslitelné se s nimi pouštět do křížku na pěstní souboj.
V nejširším pojmu, nejúčinnější zbraní proti vlkodlakům je stříbro a oheň. Když si nejste čímkoliv jisti, tyto dvě složky vám mohou zajistit jednoduché vítězství. Plamenomety, ohnivé šípy, stříbrné kulky a meče jsou skvělým způsobem, jak se jejich hrozby zbavit.
Další důležitou složkou mohou být oměj a božské amulety. Jediný, kdo má nad vlkodlaky větší moc, než sám král Lykáón je bohyně Vanessa, jejíž hněvu se všichni do jednoho obávají.
Oměj jako takový si lze zatavit do pryskyřice a nosit jej jako šperk, který dokáže vlkodlaky ve vašem okolí identifikovat, jen si dejte pozor, abyste nebyli na místě sami, protože některé archetypy to může vyprovokovat k útoku.
Někteří dokonce tvrdí, že přeměněného vlkodlaka lze zahnat tím, že mu ukážete jeho vlastní odraz v zrcadle, ovšem tato metoda nebyla nikdy pořádně otestována z očividných důvodů.
Vlkodlaci jsou jedni z nejrozmanitějších a nejnebezpečnějších tvorů našeho světa. Jsou nevypočitatelní a často se jednoduše nechají ovládat svým vztekem a pudy. Stejně jako jejich upíří protějšky, i je dělíme do čtyř archetypů:
