Upíři (Vampiridae)
Ačkoliv mají všichni upíři společného prastarého nositele jejich prokletí, vlivem genetických mutací díky různým technikám lovu a stykem s jinými strukturami DNA se vyvinuli do celkem čtyř archetypů:
Mírnější archetyp co se týče konzumace krve, ale nejsou o nic méně nebezpeční než ostatní; jejich těla stále vyžadují krev. Zabíjejí jednou až dvakrát za noc. Jejich těla vypadají téměř lidsky a nemají zjevné deformace nebo zvířecí rysy, s výjimkou jednoho páru špičatých, ostrých tesáků a dobře viditelnými cévami pod jejich bledou kůží.
Díky jejich lidskému vzhledu jsou skvělí manipulátoři, oplývají také telepatickými schopnostmi a dokáží se nepozorovaně začlenit do lidské společnosti, ale jsou fyzicky slabší než ostatní vampýři a musí se spoléhat na strategii a lest.
Slabina: Osikové dřevo. Jediná tříska oslabí neposkvrněného natolik, že dočasně ztrácí veškerou svou nadpřirozenost.
1) Neposkvrněný upír (Vampirus nobilis)
Skutečný stroj na zabíjení. Tito vampýři často jednoduše žijí proto, aby sáli krev, avšak narozdíl od jejich ghúlských bratranců si zachovávají kritické myšlení a svou inteligenci. Krvelační upíři mají dva páry horních tesáků, krvavě rudé oči a jejich tváře vypadají nelidsky dokonale.
Vyhledávají až sedm obětí za jednu noc. Je neznámé, zda tolik krve skutečně potřebují, či se tím snaží vyplnit jistou prázdnotu ve svých srdcích. Úspěšný lov pro ně závisí na rychlosti a nenápadnosti. Umí se rozplynout do stínů a tančit mezi svitem měsíce a temnotou. Krvelační mohou být smrtelní jak pro zkušeného upírobijce, špičkového agenta Hellsign tak i dokonce pro jejich vlastní druh.
Slabina: Svěcená voda. Stačí kapka a krvelační se ocitnou v ohromné agónii.
2) Stínový “krvelačný” upír (Vampirus sanguinus)
Upír, který vznikl nepřirozeně, nebyl proměněn z vůle svého stvořitele. Ghúlové často napadají cokoliv, co se hýbe a někdy se stane, že se ghoul nasytí krví a masem upíra, který neměl šanci uniknout, z čehož vzniká nechutně vyhlížející, hnijící bytost plná nenávisti a hladu. Málokdy v tomto stádiu znovu nabudou své původní duševní bdělosti a inteligence.
Ghúlští upíři mají neustále rostoucí, křehké zuby, které využívají k jedinečnému stylu lovu; kus zubu odlomí do oběti, kterou pak stopují podle pachu hniloby z čerstvé rány, podobně jako varan komodský. V momentě, kdy je oběť tak slabá, že už nezvládne utéct, ghúlští upíři na ní útočí ze zálohy a trhají na kusy.
Slabina: Naštěstí pro lovce, ghúlští jsou díky své nepřirozené přeměně také mnohem citlivější vůči všem technikám lovu upírů, od osikového dřeva, přes svaté předměty, až po stříbro. Jediné bodnutí často stačí, aby se upíři rozplynuli v prach.
3) Ghúlský upír (Vampirus cadavericus)
Často mylně považován za stvoření vzniklé svazkem mezi vlkodlakem a upírem díky svému huňatému a divokému vzezření doprovázené nepředstavitelně mocnou nadlidskou silou.
Tito upíři jsou nejsilnějšími a nejbrutálnějšími lovci mezi svými řadami díky staletím lovu samotných vlkodlaků. Jiná krev je už bohužel nenasytí. Naštěstí pro ně i vlkodlaky, nepotřebují se krmit tak často jako ostatní poddruhy, své oběti si vyhledávají jednou za 14 dní. Jejich zuby se přizpůsobily tak, že jsou všechny ostré a špičaté, aby mohly prokousnout a případně i trhat skrz tuhou vlkodlačí kůži.
Slabina: Jejich vytříbený jídelníček si vybral za ta staletí i svou daň, a sice takovou, že jsou nesmírně citliví na stříbro. Zatímco ostatní druhy se musí stříbra alespoň dotknout, aby si ublížili, lykanským stačí blízkost tohoto vzácného kovu, aby je oslabila a nepříjemně je rozbolela hlava.
4) Lykanský upír (Vampirus lupolaceris)
Věkové kategorie:
A) Mládě - Čerstvě přeměněná bytost. Upíři za mládě považují každého, kdo ještě vampýrem nebyl alespoň několik desetiletí. Sta let se z nich však dožívá jen necelá čtvrtina přeměněných, díky časté nedbalosti a nedostatečné empatie od jejich starších stvořitelů. Jsou spíše nešikovní, ještě se neumějí ovládat a tak své lovy neplánují příliš dobře. Často neúmyslně tvoří ze smrtelníků ghúly, kterým také sami mohou padnout obětí.
B) Adept - Milník mezi prastarým a mládětem. Tito upíři jsou již zkušenými lovci, málokdy na sebe upozorní a jejich oběti často mizí beze stop. Bohužel, v tomto věku jsou často zmítáni otázkami vlastní existence, balancují na tenké linii mezi jejich vytrácející se lidskostí a převládajícími instinkty predátora. Smutné je, že čím lidštější a citlivější upír je, tím rychleji se dříve nebo později zřítí k vlastní záhubě.
C) Prastarý - Upír, který se dožil požehnaného věku 500 let a výše. Málokterý z nich stále zná svou lidskou stránku, neboť krutost je povětšinou dovedla tam, kde jsou nyní. Jsou téměř nezjistitelní, umí se pohybovat s takovou precizí, že je téměř nemožné je zachytit, pokud u sebe nemáte technologie určené k jejich detekci. Nejčastěji se tohoto věku dožívají stínoví upíři.
Hierarchie:
U upírů není známa žádná zajetá hierarchie. U většiny je zajeto že stvořitel je technicky vzato nadřízený jeho potomkům, ale spoustu mladých upírů se od této středověké hierarchie oprošťuje.
Prokreace:
1) Prokreace předáním kletby - Nejčastější způsob prokreace. Zkušenější upír, tzv. “stvořitel” si vybere “potomka”, kterému předá své prokletí prostřednictvím vysátí a následného poskytnutí vlastní krve.
2) Prokreace fyziologická - Některým upírům se poštěstí a díky silným emocím a následným vlivům hormonů dokáží zprovoznit většinu dormantních orgánu potřebných k tomu, aby spolu stvořili nový “život”. Nejčastěji takto pokračují svůj rod čerství adepti či dospělá “mláďata”, neboť mají dostatek lidskosti k tomu, aby cítili lásku.
3)Prokreace nepřímá - Když se ghúl sám napije upíří krve při jeho vlastním lovu. (viz. ghúlský upír.)
Při prokreaci (či pokusu o ní) může dojít ke stvoření nejen upírů samotných, ale také dhampírů a ghúlů.
A) Dhampiři (Homo Sapiens Demivampirus)
Spojení upíra a smrtelníka, nejčastěji člověka. Dhampíři nejsou jednoduše rozlišení od obyčejného člověka, vyjma lehce zaostřených špičáků. Často však disponují bystrými reflexy, zlepšenou regenerací, mírně nadlidskou silou a zejména dočasnou odolností vůči slunci. Dhampir může vydržet na slunečním světle po dobu 6 hodin pokud není dostatečně zahalen. Jejich repertoár schopností však závisí na genetické výbavě jejich nesmrtelného rodiče. Není možné, aby dhampir disponoval všemi schopnostmi ostatních upírů.
B) Ghúlové “nakažení” (Necrophagus labilis)
Oběti, kterým nebyla úplně vysátá krev a ani darováno prokletí od potenciálního upířího stvořitele. Upíří sliny obsahují silný antikoagulant, který má na lidský organismus kromě ředění krve také degenerativní účinek (dostanou-li se do krevního řečiště), a sice takový, že působí přímo v nervové soustavě, kde přetváří základní proteinové vazby na tzv. priony, které jsou také původci nemoci šílených krav. Pokud není upíří kousnutí řešeno ihned, za 48 hodin se z oběti stává ghúl. Ghúlové jsou hnáni pouze vlastními pudy, zejména hladem a touze po mase. Je fascinující, že podobně jako zombie, i ghúl může infikovat ostatní lidi svým kousnutím a pokud není člověk plně zabit, nemoc je přenesena a stává se z něj další, bezduchý ghúl.
Boj proti upírům:
Normální střelné a chladné zbraně, ať už ze železa, oceli či ostatních nestříbrných kovů, jsou proti upírům neúčinné, ale mohou je dočasně zpomalit, jsou-li správně mířené na končetiny, zejména na kolena a loketní jamky.
Všichni upíři mají však jistou slabost proti stříbrným předmětům, osikovému dřevu, svěcené vodě a posvěceným předmětům. Někteří upíři ukazují zvýšenou rezistenci vůči jistým typům těchto zbraní, která je pouze oslabí, ale každý z nich má svou 100% slabinu, kterou ho lze zlikvidovat napořád, jak je již uvedeno u archetypů.
Sluneční svit a krev z mrtvol však zahubí jakéhokoliv upíra bez jakýchkoliv výjimek. Podle některých starých povídaček je může ranit i tekoucí voda, přes kterou podle všeho nemohou ani překročit, ovšem po pokusu strčit upíra do tekoucího potoka se vám buď vysmějí či vás roztrhají na kusy za zničení jejich pracně upraveného vzezření.