Byl jednou jeden strom, posvátný dub, jehož kořeny sahaly hluboko do země a jeho větve se dotýkaly nebe. Prý ho vytvořila sama Bohyně všeho, aby v něm spojila svou moc s přírodou. Tento dub rostl na zvláštním místě - na hrobě dcery této Bohyně, která nesla jméno Lysandra.

Lysandra byla krásnou a milou bytostí, která se zamilovala do mladého lovce jménem Eryk. Jejich láska byla silná a krásná, ale osud byl krutý. Eryk se rozhodl odejít na dlouhou cestu, slibujíc, že se k Lysandře brzy vrátí. Avšak mnoho měsíců uplynulo a Lysandra nedostala od něj žádnou zprávu. Její srdce bylo zlomené a plné smutku. Nemohla přijmout myšlenku, že by ho mohla ztratit navždy.

Jednoho dne, kdy se Lysandra vydala na samotný vrchol kopce, kde byl strom dubu duší, byla zasažena těžkou melancholií. Zatímco plakala pod stromem, začaly padat její slzy na kořeny. A něco neuvěřitelného se stalo. Strom začal zářit září všech barev duhy, a jeho listy začaly šepkat slova pohodlí a nářku. Byl to způsob, jakým strom vyjadřoval svou lítost nad jejím smutkem.

Lysandra strávila mnoho dní a nocí u tohoto stromu. Učila se naslouchat jeho slovům a věřit, že v něm skutečně byla duše její dcery. Strom jí poskytoval klid a útěchu, a ona začala cítit, že je s ní její dcera ve všech těch nádherných odstínech zelené a hřejivých slunečních paprscích, které zářily z listů dubu.

Bohyně všeho, která viděla, jak její dcera nalezla mír u stromu, začala strom pravidelně navštěvovat. Povídala si s duší své dcery a vyprávěla jí o tom, co se stalo v božském světě. Strom se stával mostem mezi tímto světem a tím posvátným, a věčným. Byl to symbol lásky, oddanosti a věčného spojení.

Tak posvátný dub, s duší Lysandry, rostl na hrobě dcery Bohyně. Stal se místem, kde se setkávala lidská touha po spojení s božstvem, a místo, kde se duše a duše mohly setkat. A tak pokračoval v růstu, střežený a milován Bohyní a všemi těmi, kdo přišli hledat útěchu a moudrost pod jeho mohutnými větvemi.