Bohyně dala tvorům do světa Fae svůj posvátný strom. Byl to obrovský dub. Přicházeli k němu poutníci jako ke svatyni, zavěšovali na něj věnečky z květin a děkovné destičky za splnění proseb.
Pod větvemi tohoto věkovitého velikána často tančily víly své tance. Po radostném reji se chytily za ruce a měřily obvod tohoto stromu.

Jednoho dne si jeden z draků usmyslil, že ten krásný, rozložitý dub porazí. Nic nedbal o jeho posvátnost a co si umínil, to provedl. Nařídil svým společníkům, aby šli a strom skáceli. Ale jeho společníci se zdráhali tento rozkaz vykonat. Draka to pohněvalo. Vytrhl jednomu z nich z ruky sekeru a zvolal:"I kdyby to byla bohyně sama a nejen strom, stejně bude ležet na zemi!" a již sám napřáhl sekeru k ráně.
V tom se dub zachvěl a zasténal. Listí, žaludy i větve začaly ztrácet svou původní barvu a zesinaly, jako když člověk zbledne strachem.

Všechny bytosti, které obývali svět Fae se na hrozivého draka vrhly a spolu se společníky vyhnaly. Všechny vyděsil drakův zločin, ale ještě více užasli, když najednou zaslechli smutný dívčí hlas, vycházející ze stromu: "s tímto stromem je spojen můj život. Umírám."

Tato slova zněla jako ledový vítr, až z nich doslova mrazilo. Listnaté větve teskně šelestily a žalovaly. Všechny bytosti, které ten dub milovaly, naříkaly nad jeho zkázou. Se slzami v očích se modlily k bohyni, prosily ji.
Bohyně je vyslyšela a potrestala draky tím, že je skoro všechny vyhubila.
Strom zachránila a řekla všem bytostem, že jakmile se ještě někdo ke stromu zachová zle, bude to konec tohoto světa. Strom má na svém kmeni jizvu, jako varování.